OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U podobně laděných kompozičních celků, jakým se na své poslední desce prezentují Američané CAPILLARY ACTION, bývá většinou problém, že se zavděčí jen úzké skupince militantních hudebníků anebo posluchačům libujícím si v pejsko-kočičkovských hudebních dortících, ve kterých se mísí vysoká hráčská zručnost s naprosto chaotickým skládáním jednotlivých hudebních motivů. Pochopitelně, že teď tak trochu kategorizuji a přeháním, ale chci jen říct, že vdechnout duši hudebním projektům, ve kterých se pere celá řada různých vlivů a žánrů, není zas tak úplně jednoduché.
O to samé se pokouší i početný band pod vedením talentovaného mladíka Jonathana Pfeffera. Jedenáctka skladeb, nebo lépe řečeno kompozic, ukrytých na albu „So Embarrassing“ svému názvu (naštěstí) příliš nedostojí. Palba stylových kotrmelců, přechodů, zběsilých změn rytmů a nálady se na posluchače sice vyvalí hned od začátku, ale CAPILLARY ACTION se však nesnaží ohromit prvoplánovitým důrazem na své muzikantské dispozice. Jejich demonstrací se na o něco málo větší než půlhodinové ploše nachází více než dost, nicméně před samoúčelností kapela rázně přibouchla dveře tím, že z její hudby i přes členitou strukturu číší snaha své publikum především bavit. CAPILLARY ACTION vás mocně chytí za ruku a než se stačíte bránit, v momentě vás protáhnou zakouřeným jazzovým klubem, karibským nočním podnikem s vůní rumu, kde za horkých letních nocí vyhrává dechová kapela anebo si s nimi můžete zaskotačit na nějaké hodně veselé ska party. Že se v jejich případě fantazii meze nekladou, je zřejmé hned z úvodní taškařice „Gambit“. Nálady a motivy se střídají rychleji, než sošky na pražském Orloji, což vokál Jonathana Pfeffera, který se celou pestrou nahrávkou táhne jako nit, jakoby odmítal vzít na vědomí a jede si stále tu svoji, aby vzápětí pod náporem kytarových riffů explodoval v návalu vzteku. Když už je těch negativních emocí příliš a chaos přechází v anarchii, přichází uklidňující sólo hammondů („Pocket Protection Is Essential“) a zanedlouho rozjuchaný ska rytmus („Elevator Fuck“).
Přeskakování od jednoho ke druhému. Španělské flamengo, jazzrock, hardcore, pop a takhle by se dalo ještě nějakou tu chvíli pokračovat. Schopnost udržet celý ten žánrový cirkus pohromadě tak, aby byla zachována linie písně se CAPILLARY ACTION daří víceméně velmi dobře. Občas se sice dostaví pocit mírného posluchačského (a zřejmě i kompozičního) tápání, ale skupina vše vynahrazuje nepředstíraným mladickým entusiasmem a živočišností, která přímo sálá z každého taktu. Širokému spektru použitých hudebních nástrojů, kde kromě klasických rockových jako jsou kytary, basa a bicí jsou použité i četné dechové, klávesové a smyčcové instrumenty, výrazně napomáhá i zvukově příjemná a přehledná produkce, která je rovněž dílem Jonathana Pfeffera. On a jeho orchestr připravili velmi lákavou a chutnou, leč napoprvé ne možná lehce stravitelnou nahrávku. V souboji formy s obsahem tentokráte vítězí druhý jmenovaný, což naznačuje, že „So Embarrassing“ by si mohl vychutnat i posluchač nehledající pouze ty náročnější formy hudebního vyjádření.
Funkční a zábavně pestrá směs mnoha hudebních žánrů. Nahrávka, která i po několikerém poslechu skýtá mnohá příjemná překvapení.
8 / 10
Jonathan Pfeffer
- vokály, kytara, hudební vedení
Dan Sutherland
- bicí a perkuse
Spencer Russell
- basa, vokály
Lauren Day
- akordeon, vokály
Sam Kulik
- trombón, perkuse, vokály
+ hosté
1. Gambit
2. Pocket Protection Essential
3. Elevator Fuck
4. Placebo Or Panacea
5. Bloody Nose
6. Badlands
7. Paperweights
8. Father Of Mine
9. The Chaperone
10. Sexy Koala
11. Self-Released
So Embarrassing (2008)
Fragments (2004)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Discorporate Records
Stopáž: 31:25
Produkce: Jonathan Pfeffer
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.